Smysl pro humor je Dianiškovi jako režisérovi i dramatikovi vlastní a v případě Jirotkovy předlohy se evidentně cítil jako ryba ve vodě. Přesně míří tam, kde se humor překlápí do parodie či lehkého sarkasmu, cizí mu není ani černý humor. Důležitý je především jeho cit pro téměř komiksové vedení postav. Máme pocit, jako by se plynoucí děj v jednotlivých narážkách a vtipech na okamžik zastavoval a dialogy vstupovaly do pomyslných komiksových bublin. Dianiška přitom nic netlačí do prvoplánové karikatury, pracuje s náznakem a nechává pointy vyznít. Také proto se hudební čísla od děje neoddělují, ale přirozeně z něj vyrůstají. Písně se stávají součástí dialogu a hudba funguje podobně jako barevné pozadí komiksového obrazu – mění jeho náladu, zvýrazňuje situaci a přitom nechává postavy dál rozehrávat Jirotkův humor. (celý článek)

Dianiškova hudební adaptace Saturnina vdechuje prvorepublikové klasice svěží, hravou energii, aniž by ztratila cokoli z původního laskavého humoru. Příběhu dominují skvělé herecké i pěvecké výkony v čele s charismatickým představitelem titulního sluhy a výborně šlapající živá hudba Romana Říčaře. Výsledkem je divácky vděčná, rytmická a vizuálně pestrá inscenace, která spolehlivě pobaví celou rodinu.